Ota Pavel, vlastním jménem Otto Popper se narodil 2. července 1930 v Praze. Jako mladý pracoval krátce jako horník. Po váce vystudoval střední školu a začal svou úspěšnou tvorbu sportovního novináře.
V roce 1974 Ota Pavel těžce onemocněl. Těžká duševní choroba byla tak vážná, že se dokonce pokusil podpálit statek. Sílu pro boj s nemocí hledal v přírodě. A to především u své milované rybařiny. V této době vznikla jeho nejlepší díla Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby a Zlatí úhoři.
Ota Pavel zemřel na srdeční infarkt 31. března 1973 v Praze.

Ukázka z díla Smrt krásných srnců
...
Všechny čtyři umrlčí lebky se rozchechtaly. Pak jeden z nich zmlkl a vykřikl: „Táhni, žide!“ Můj tatínek se otočil a šel zas tak vzpřímeně jako vždycky, nikdy se nikoho nebál a ani němci ho ještě nenaučili plazit se. Okupace byla všude zlá, ale v Buštěhradě snad o kousek horší. Zkáza Lidic zasáhla celý svět. Ale Buštěhrad, můj tatínek, maminka, bratři, já, my jsme viděli Lidice hořet, my jsme slyšeli Lidice přes kopec křičet, já chodil s Příhodou do školy a najednou bylo jeho místo v lavici zoufale prázdný, my tam hrávali fotbal, tatínek tam měl kamarády, k nám vbíhali němci na prohlídky s nasazenými bodáky. A maminka, drobounká, světlovlasá, musela chodit pracovat na Lidický pole a vracela se často uplakaná, protože na hrobech rostla z krve a těl zabitých veliká hustá tráva. My na zkázu Lidic nemůžeme nikdy zapomenout, nám zůstaly zakousnutý v srdci jak v kůži klíště, který má místo kusadel a nožiček hákovej kříž. Tatínka to tehdy sebralo, měl už v očích ten prokletej staletej smutek. A přestal chodit k rybníku, už nevěřil, že kapři budou zase jednou jeho. Pak nás postihla strašná rána. Bráškové museli do koncentráku. Zbyli jsme jen tři a my jim občas posílali na zvláštní terezínský známky dvacetikilový balíky. Tatínek sháněl na balíky peníze a já chodil k sedlákům v Buštěhradě a do vesnic obstarávat jídlo. Vypadal jsem nenápadně, slabý a útlý, vždyť mi bylo dvanáct let, nikdo si mě nevšiml. Našli se skvělí lidé, jako Burgrovi anebo pekař Bláha, ale byli i jiní. V zimě jsem šel od vesnice k vesnici s ranečkem na zádech, klepal na veliká vrata, byla mi zima, v jednom statku jsem čekal na dvoře dvě hodiny, než mi panímáma přinesla maličký sáček mouky. Nikdy jsem toho dost nepřinesl, ale maminka mě vždycky pochválila, pohladila po vlasech a říkala: „Ty můj obchodníčku.“
...