Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Frída se narodil 17. února 1853 v Lounech. Na filozofické fakultě v Praze studoval dějepis, filozofii a francouzkou literaturu. Společně s Aloisem Jiráskem, Josefem Václavem Sládkem a Zikmundem Winterem založili skupinu lumírovci. V roce 1901 jej rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval jej členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni.
Také Vrchlický byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.
Významnou část Vrchlického díla tvoří lyrické básně. V nich se vyznává z lásky se silne erotickým podtextem, za což byl však ve své době velmi kritizován.
Zatímco prozaické dílo Vrchlického je malé a prakticky bezvýznamné, jinak je tomu s divadelními hrami. Na pražském nábřeží bylo postaveno Národní divadlo, a protože se zde hrál český repertoár, psal Vrchlický hlavně pro toto divadlo. Mezi zdařilá dramata patří Soud lásky (1886), V sudu Diogenově (1883) a především Noc na Karlštejně (1884). Hlavně hra Noc na Karlštejně je dodnes velmi populární. Hrají ji v divadlech po celé republice. Největší propagaci této hře však udělal režisér Zdeněk Podskalský, který Noc na Karlštejně zfilmoval. Ve filmu si císaře Karla IV. zahrál Vlastimil Brodský, jeho manželku Elišku Pomořanskou Jana Brejchová, arcibuskupa Arnošta z Pardubic Karel Höger, pana purkrabího Jaroslav Marvan, paní Ofku Slávka Budínová, Alenu, druhou ženu, která na hrad v přestrojení pronikla, Daniela Kolářová, Peška, snoubence Aleny Jaromír Hanzlík. Hudbu k filmu složil Karel Svoboda a nejznámější píseň z filmu, která se stala okamžitě hitem, Lásko má já stůňu nazpívala Helena Vondráčková.
Poslední léta života dožil Vrchlický v ústraní. Zemřel 9. září 1912 v Domažlicích. Dodnes je Vrchlický považován za nejvýznamějšího překladatele.

Ukázka z díla Noc na Karlštejně

...
PURKRABÍ: Toť fanfára, oznamující vznešenou nějakou návštěvu.
(Vejde Alžběta)
VŠICKNI: Císařovna!
KAREL IV.: Jaká to návštěva, paní má — a v tuto dobu?
(Jde vstříc a políbí ji na čelo)
ALŽBĚTA (v rozpacích): Vyjela jsem časně z rána do lesů kolem Karlíka na hon-
ARNOŠT (vpadne jí do řeči): A vzdálila se zajisté, nepovědoma cesty, příliš daleko?
KAREL IV. (rychle za ním): A zabloudila snad?
ALŽBĚTA: Uháněla jsem tryskem za jelenem, jejž psi z brlohu vyplašili, a tak se stalo, že pojednou ztratila jsem směr cesty a zbloudila, až místo Karlíka bleskly mi věže karlštejnské. Co zbývalo, - i hledám pohostinství a přístřeší u svého vládce a pána.
ARNOŠT: Jaké to štěstí, že stojí Karlštejn, a věru stálo by za to zbořiti jej hned, jak jej opustíš, dostačilť úplně svému úkolu.
...