Karel Čapek se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích. Byl mladším bratrem malíře Josefa Čapka, se kterým později i spolupracoval na svých dílech. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud však musel přestoupit na gymnázium do Brna. Jako redaktor působil v Národních listech a v Lidových novinách. Byl taktéž dramaturgem a režisérem Divadla na Vinohradech. Čapek se velmi snažil bojovat proti rozdělení národu. Po abdikaci prezdenta Edwarda Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky. Musel čelit častým urážlivým anonymním dopisům, telefonátům, nebo dokonce i rozbíjení oken u jeho domu.
Přesto všechno byl však sedmkrát nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Typickým znakem Čapkových děl je využívání obrovské slovní zásoby, neobvyklých slov a rozvitých souvětí.
Díla Karla Čapka jsou dělena na dvě části. Část zabývající se vnítřním životem člověka jako jedince a na část utopickou.
Mezi nejznámější prozaická díla Karla Čapka patří Továrna na absoutno (1922), Krakatit (1922), Válka s mloky (1936) a tzv. noetická trilogie (Hordubal, Povětroň, Obyčejný život). Dramata Karla Čapka jsou populární dodnes a s oblibou se hrají ve spoustě divadel. Ty nejznámější jsou určitě R.U.R , ve kterém poprvé zaznělo slovo robot (autorem je bratr Josef), Ze života hmyzu (zhudebněno Jánem Cikkerem), Věc Makropulos (zhudebněno Leošem Janáčkem), Bílá nemoc (zhudebněno Tiborem Andrašovanem), Matka (námět Čapkovi poskytla jeho žena Olga Scheinpflugová, která si také v této hře při pravním uvedení ve Vinohradském divadle zahrála hlavní roli).
Čapek psal také cestopisy (Výlety do Španěl) a často pro děti (Dášenka čili život štěněte, Devatero pohádek).
Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem 25. prosince 1938.

Ukázka z díla Věc Makropulos
EMILIA: Nemá, nemá, nemá se tak dlouho žít!
VÍTEK: Proč?
EMILIA: Člověk to nesnese. Do sta, do sta třiceti let to vydrží, ale pak… pak to pozná… pozná, že… A pak v něm umře duše.
VÍTEK: Co pozná?
EMILIA: Bože, na to nejsou slova. A pak už člověk nemůže na nic věřit. Na nic. A z toho je ta nuda. Víš, Bertíku, tys povídal, že zpívám, jako by mne při tom záblo. Vidíš, umění má smysl, pokud to člověk neumí. Teprve když to umí, když to dokonale umí, vidí, že je to zbytečné. Je to stejně marné, Kristinko, stejně marné jako chrápat. Zpívat je to samé jako mlčet. Všecko je stejné.
V ničem není žádný rozdíl.
VÍTEK: To není pravda! Když vy zpíváte,… tak jsou lidé o něco lepší a větší.
EMILIA: Lidé nejsou nikdy lepší. Nic se nemůže nikdy změnit. Nic, nic, nic se neděje. Kdyby se teď střílelo, kdyby bylo zemětřesení, kdyby byl konec světa či co, nic se neděje. Ani já se neděju. Vy jste tady, a já jsem nesmírně daleko – ode všeho – tři sta let – Ah bože, kdybyste věděli, jak vám se lehko žije!