Vladislav Vančura se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy. Původně se chtěl stát malířem, ale nakonec studoval medicínu. Jeho bratrancem byl Jiří Mahen.
Vladislav Vančura byl první předsedou Devětsilu a do roku 1929 byl také členem KSČ.
Dílo Vladislava Vančury je ovlivněno 1. světovou válkou a expresionismem. Jednoznačně nejznámějším dílem Vladislava Vančury se stala humoristická novela Rozmarné léto. Na stejné kvalitativní úrovni je i román Markéta Lazarová. Populární jsou však také díla Pekař Jan Marhoul, Luk královny Dorotky, Útek do Budína, Konec starých časů, Pole orná a válečná nebo také dramata Jezero Ukereve a Alchymista.
Za okupace vedl Vančura spisovatelskou sekci Výboru inteligence, což se mu stalo osudným. Za heydrichiády byl v květnu 1942 zatčen a následně byl 1. června na Kobyliské střelnici zastřelen.

Ukázka z díla Markéta Lazarová
Lidé ustávají v práci a dívají se, kdo to přichází. Ach, oči starců vidí předaleko. Lazar ji zhlédl a již ji poznává.
Zdaližpak se hněvá? Zdaližpak ji přijme, zdali se usmířil?
Již se ozývá její jméno, lidé udeřili prací a hrnou se k vrátkům, služky vybíhají, ale Lazar se obrací. Nechce svou dceru viděti. Zavře se ve světnici, jejíž krb je pobořen, a káže všechněm, aby mlčeli.
„Buďte zticha,“ praví čeledi a svým synům, „buďte zticha, neboť se nevrací ten, před nímž se zavírá, ani nepřichází ten, jemuž bych mohl poslati někoho v ústrety. Buďte zticha, ať činí ta žena to, co si žádá.“
Ruce služek klesají a leckterá mezi nimi pláče. Ti, kdo se rozběhli, nemají, co by učinili.
Ach, návraty ztracených synů, ach, návraty dcer! Markéta padne na kolena. Je viděti její zedrané střevíce a šaty plné bláta. Přikloň se, Lazare, k úpěnlivým prosbám své dcery, kéž bys ji slyšel, kéž bys přikývl hlavou. Ale nestalo se nic podobného. Lazar nevyšel.
Markéta měla tři bratry a tito bratři měli opět ženy a dítky. Nuže, zotaví se jejich láska? Dají maličkým, aby objali svoji přítelkyni?
Nikoliv. Nádvoří je prázdné, nikdo jí nedbá, nikdo k ní nepřišel a dítky váhají vidouce tvář zcela nepodobnou blažené tváři Markétině. Kdyby měla nešťastnice matku, zajisté by jí přinesla plášť a nádobu s vodou, zajisté by mluvila, a kdyby to bylo slovíčko pláče, Markéta by přece naslouchala plna útěchy, neboť i výčitka bývá ojíněna láskou.