Arnošt Lustig se narodil do židovské rodiny 21. prosince 1926. V roce 1939 ho z rasových důvodů vyloučili z měšťanky a jako šesnáctiletý byl s celou rodinou transportován do terezínského ghetta. Prošel několika koncentračními tábory. Z pochodu smrti se mu však podařilo uniknout.
Po válce studoval novinařinu. Dostal se až do Izraele, kde působil jako zpravodaj z arabsko — izraelské války. V Izraeli našel i téma pro svůj román Miláček.
Nejvíce psal Lustig povídky, které mu byly nejbližší (Noc a naděje, Démanty noci, Ulice ztracených bratří, Nikoho nepoznáš). Je povinností zmínit také dvě nejslavnější Lustigovy novely — Dita Saxová a Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Poslední dvě díla vyšla Lustigovi rok před smrtí (Okamžiky s Otou Pavlem a Případ Marie Nevarové).
Arnošt Lustig zemřel na rakovinu 26. února 2011 v Praze.

Ukázka z díla Dita Saxová
…
Dělej si, co chceš, slyšela znovu odpověď. Viděla v duchu mnoho lidí, kteří byli a už nejsou. Bylo v nich asi více vůle než v ní, ale ani oni to nezvládli. Nebyla to věc vůle nebo vzpoury anebo pouhého strachu udělat něco nového, byla svobodnější než ti, co o tom tak rádi mluvili – jen bez její zkušenosti a bez té jejich svobody snadno. Snad kdyby dokázala nedívat se nazpět. Ale to nešlo, i kdyby chtěla hodně. Viděla v duchu kuchyň jejich pražského bytu – bílé záclony plné slunečních paprsků, maminka dávala tatínkovi krajíc chleba s máslem a nalévala mu do jeho koflíku bílou kávu. Ona sama si hrála na dvoře, kde visela bílá prostěradla a v rámech se natahovaly cizí záclony – velmi krásné. Maminka se usmívala, tatínek jedl a pil a četl noviny – byla neděle. Byla někde na pomezí poznání, ale nebylo celé a cítila to. Jenže neměla ani pro to žádné potvrzení. Jediná tato noc – kromě obrazu domova – se k ní vracela,, ale také už ne podobou ohně, v mazlivých a příjemných podrobnostech, jen nějakým výsledným dojmem celých devatenácti let. Opravdu, proč se člověk narodil? Jaké by to bylo, kdyby se ukázala v domě pana Werliho dnes večer nebo zítra? Asi jako kdyby přijala lodní lístky ze San Salvadoru, odpověděla si sama. Krásný bílý dům, cesta, zahrada plná magnólií. Herbert Lágus by se zrovna vracel z prázdninové cesty po Guatemale. Měla by tedy ještě možnost pověsit všechno na hřebíček a jet? Kolíbat zrzavé dětičky a toužit dál, za fantómem, který ani neexistuje? Co by tam měla? Pohodlí, klid. Ale to by bylo už málo. Co s duší? Čím by tam byla? Emigrantkou, cizinkou, která nemá vztah k ničemu než k tomu, že jí černá služka dá snídani do postele. Byla by válka a její muž, její syn by šli. Proč? Za Salvador? Za Ameriku? Na straně Němců? K čemu by se to prodloužilo? Vdechla ostrý vzduch. Tak jak chtěla, to nikdy nešlo, a tak, jak to šlo, to nechtěla. Podivila se, jak čirá a prostá byla odpověď, kterou v sobě našla. Musela se v duchu usmát, pohodit hlavou, aby se jí kadeře nedostaly k očím a nezacláněly výhled, který byl náhle jasný.