Božena Němcová se narodila jako Barbora Panklová 4. února 1820 ve Vídni. Dětství prožila v Ratibořicích na Náchodsku. V sedmnácti letech se provdala za Josefa Němce. Ze začátku vedli manželé spíše kočovný život. Téměř každý rok se stěhovali. Během této doby porodila Němcová 4 děti. Od časů, kdy se na tri roky (1842 — 1845) usadila v Praze, stala se hvězdou vlastenecké společnosti a začala se věnovat psaní. Podobně jako Erben, sbírala Němcová pohádky a pověsti, které zužitkovala v díle Národní báchorky a pověsti (1845 — 1847).
Kvůli častým konfliktům Němcových se jejich manželství rozpadlo. V padesátých letech se na Němcovou hrnula jedna pohroma za druhou. Nejprve jí zemřel syn Hynek, kterého tolik milovala a pak sama onemocněla.
V jejích dílech často poukazovala na osudy statečných žen (Baruška, Divá Bára, Karla). Mezi známá díla Němcové patří také V zámku a podzámčí, Chyže pod horami, pohádky Čertův švagr, Princezna se zlatou hvězdou na čele, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Čert a Káča, O Popelce.
Jedno dílu však svým úspěchem převyšuje všechny — Babička (1855). Hlavní hrdinkou této knihy je babička Němcové Magdalena Novotná a Barunka, vnučka babičky je sama autorka. Děj knihy je velmi zidealizován, skutečné vztahy v rodině nebyly tak vřelé, jako tomu je v knize. Babička byla přeložena do mnoha světových jazyků a dočkala se řady divadelních a filmových zpracování. U nás jsou nejznámější dvě filmová zpracování. První z roku 1941, ve kterém babičku hrála Trezie Brzková, Barunku Nataša Tanská, paní kněžnu Marie Glázrová, Viktorku Jiřina Štěpničková,... A pak druhé, dvoudílné zpracování z roku 1971. Zde se v roli představila přední herečka Mahenova divadla v Brně Jarmila Kurandová, Barunku jako svoji první filmovou roli zahrála mladičká Libuše Šafránková, paní kněžnu Květa Fialová, Viktorku Libuše Geprtová, Kristlu Jaroslava Obermaierová, komtesu Hortenzii Magda Vašáryová, Terezku Míla Myslíková ad. První sešit II. vydání Babičky dostala den před svou smrtí. Božena Němcová zemřela 21. ledna 1862 v chudobě, která její rodinu sužovala.

Ukázka z díla Babička
Začasté chodila babička s dětmi na delší procházky, třebas do myslivny, nebo do mlýna, nebo si zašly do lesa, kde ptáčkové líbezně zpívali, kde byly pod stromy nastlané měkounké podušky a tolik vonných konvalinek rostlo, petrklíčů, podlések, kohoutků celé kříčky lýkovce a ten pěkný zlatohlávek (Lilium martagon). Ten jim přinášela bledá Viktorka, když viděla, že sbírají květiny a v kytice vážou. Viktorka bývala vždy bledá oči jí svítily jako dva uhly, černé vlasy měla vždy rozcuchány, nikdy neměla pěkné šaty, a nikdy nepromluvila. U paty lesu byl veliký dub, tam stávala Viktorka celé hodiny upřeně dívajíc se dolů k splavu. Za soumraku sešla až k samému splavu, sedla na omšený pařez, dívala se do vody a zpívala až dlouho, dlouho do noci. „Ale babičko,“ ptaly se děti babičky, „pročpak nemá Viktorka nikdy pěkné šaty, ani v neděli? A pročpak nikdy nemluví?“